Hajná nám popsala cestu a my se po silnici vydali do nitra obory. Ke konci jsme trochu zakufrovali, ale plácek našli. Stála na něm budova bývalého zámku. Kozy se před námi rozutekly, jen můj starej známej – kozel – chvíli postával na hromadě hlíny, ale nakonec i on ztratil důstojnost a potupně zdrhnul do křoví.
Po prvních pár týdnech v Americe jsem si po vzoru a díky mé hostmum Kim, která mi dala mé první vanilkové latte do ruky, vytvořila závislost na starbucksu. Žádnej správnej Američan svůj den nezačíná bez kafe, a tak ani já nejsem pozadu.
„Tak co se tam natáčelo?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
„A fakt ti nic není? Představ si, že je to ten první zámek z filmu o létajícím ševci a princezně Jasněnce.“
Dnešní článek bych ráda věnovala potravinám v USA, protože je to jedna z věcí, která mi na Americe dost vadí, nemůžu si na to absolutně zvyknout a dokonce to slýchám často i od jiných lidí.
„No dobře, že už seš zpátky, Karle, mám takovej problém,“ spustil na mě Franta, hned jak jsem se objevil v kempu. „Přijela sem zase jedna škola. Učitelka s učitelem a nechtěj spolu bydlet v chatce. Teda von by asi chtěl, ale vona prej nechce,“ udělal vulgární gesto. „Prostě bych potřeboval tvojí chatku. Ale je to vyřešený. Ustelu ti tady u mě v kamrlíku.“
Před usnutím jsem si říkal, že když se probudím hodně brzo, vypadnu z kempu dřív, než se škola probere. To se mi ale nepovedlo. Otevřel jsem oči a venku už řvaly děti a občas do toho zaječely i učitelky.
Ráno jsem musela vstávat brzo, protože jsem v mé, na rok nové, americké škole měla domluvenou schůzku se školním konzultantem, abych si vybrala předměty, o které bych měla zájem a bavily mě.
„Takže vy vyrazíte a my je začneme posílat dvacet minut po vás,“ oznámily mi učitelky. „Budete je tam nějak shromažďovat, určitě vám rádi pomůžou se strašením.“
Oběd si měly děti zařídit samy. Zase dostaly rozchod, čehož úči využily k tomu, že se zašily do zadní zahrádky hospody na náměstí. Nabídly mi sice, abych šel s nima, ale já jsem si chtěl nakoupit nějaký zásoby na další cestu.
Tak moc jsem se těšila, až přistaneme na Kennedyho letišti v Americe (mimojiné proto, že mám panický strach z lítání), představovala si ty hromady světýlek New Yorku, co uvidím z okýnka, jelikož bylo devět hodin večer... No, místo toho jsem seděla zkroucená v sedačce a umírala hlady.