Lehkou pondělní nepříjemností byla alergická reakce na bůhvíco, ze které jsem se řádně osypal. Sousedka mi naštěstí dala nějakou mastičku s aloe vera, která nakonec zabrala.
Po necelých dvou týdnech v České republice jsem se vydal 1. 1. 2017 zpět do Irska. Tento den jsem zvolil proto, že nepiju a je mi tak jedno, kdy budu cestovat.
Středa byla opět částečně odpočinková, dostal jsem úkol, ale bohužel jsem nedostal přístup do systému, ve kterém jsem měl pracovat. Odpoledne jsem pak dělal věci do školy atp. Všechno dokola.
Pondělí byl v Irsku Státní svátek, který se přesunul z neděle, takže jsem se mohl poflakovat, udělat něco málo práce, něco málo do školy. Od sousedky jsem dostal dost jídla. Večer pak přišlo několik skupin dětí pro sladkosti. Prošel jsem se po okolí a některé domky měly dokonce na zahradě udělaný halloweenský hřbitov a tak podobně. Rozhodně tu tento svátek letí.
V pondělí jsem strávil pohodový den v práci. Odpoledne jsme vyrazili na třídenní služební cestu na Národní šampionát v orání, Škodovka tam měla svůj stan a zhruba desítku aut. Tři praktikanti jsme dostali služebního Superba s plnou nádrží a vyrazili. Cesta proběhla v pohodě, ubytovali jsme se v příjemných chatkách, zašli na večeři hrazenou firmou a šli spát s ohledem na další náročný den.
Pondělní cestu do práce opět zdržela bouračka. Také máme nového kolegu a velkou náhodou je to Čech. Zbytek dne ubíhal bohužel celkem pomalu, začínám si zvykat na denní pracovní rutinu.
Středa probíhala ve volnějším tempu, ale z dovolené se vrátil jiný kolega, který mě naučil pracovat s několika programy, běžně používanými u nás v práci, takže se obzory toho, co můžu dělat, dost rozšířily.
Měsíc a půl po dobrodružství ve Slovinsku jsem se vydal opět na zkušenou, tentokrát pracovní. Cílovou destinací je irský Dublin, kde strávím následující půlrok.
Včera jsem zapomněl zmínit, že jsme také bylinkařili. Oleg, který pomáhal v kuchyni i u koňů, byl znalcem rostlin, a tak nás vzal na procházku po okolí.
Loni jsem si na Expedici pochvaloval, jak vše klapalo takřka na hodinu přesně. S kolegyní Markétou jsme si udělali itinerář a až otrocky se ho drželi, v čemž nám pomáhalo i počasí. Letos bylo vše naruby.
V Užhorodě jsem se ještě stihl setkat s jedním z bývalých účastníků Expedic, který tam už více než rok žije. „První chvíle bude pro děti šok, ale pak budou totálně odvařené. Bude to takový rozdíl mezi tím, na co jsou z města zvyklé, a tím, co zažijí,“ řekl mi.
„V destinaci, kterou hodláme navštívit, je možné téměř vše. Co je dohodnuto, bývá rychle zapomenuto, jízdní řády jsou jen orientačními daty, sliby se občas neplní, co platí dnes, zítra nemusí být pravda. Vše se může měnit, a to i rychle a nečekaně. Tím vás nechci strašit, jen upozorňuji, že nejedeme do Bádenska-Württemberska,“ tak začínaly poslední instrukce, které dostali účastníci letošní,...