Leipsche – kniha o Lípě a Lípácích

Leipsche – kniha o Lípě a Lípácích

Krajovým německým výrazem Leipsche označovali sami sebe němečtí obyvatelé našeho města, České Lípy. Mám za to, že kdybychom toto slovo chtěli převést do češtiny, můžeme s klidným svědomím zavrhnout varianty jako Českolipan a přejít rovnou k Lípákovi s veškerými jeho významovými nuancemi a citovým zabarvením. A právě díky nim si historik Tomáš Cidlina těžko mohl pro svou novou knihu vybrat lepší název.

Stejně mnohovrstevná jako název je i kniha samotná. Odvíjí se v ní několik provázaných příběhů, kterým z pochopitelných důvodů není věnován stejný prostor. Prvním je autorova cesta k pochopení a uchopení vztahu mezi Čechy a Němci na našem území. Ta se v historických kulisách konce 20. století nutně musela odvíjet podobně jako cesta většiny čtenářů a její popis je rekapitulací toho, co jsme slýchali ve školních lavicích i mimo ně a jak nás to ovlivňovalo. V této osobní rovině je Cidlina stručný a úvod slouží jen jako příprava na to, co bude následovat. Druhým příběhem je česko-německé soužití v našich zemích od jeho počátku až do dnešních dnů. Tato část je obsáhlejší než ta první, k čemuž má autor dobrý důvod. Řada dobových reálií, na které odkazuje další text, vyžaduje alespoň minimální objasnění, a třebaže z pohledu sečtělejšího čtenáře může jít o obecně známá fakta, jiný by se v nich mohl ztrácet a připomenutí dějinných souvislosti v žádném případě nikomu neublíží. Soubor kratších kapitol, příznačně pojmenovaný „Kontexty“, je dlouhý tak akorát a doporučuji nepřeskakovat jej, ačkoli čtenáře samozřejmě nejvíc zajímá následující třetí příběh.

Největší prostor je věnován vyprávěním osmi českolipských Němců o jejich dětství a mládí v rodném městě ve 30. a 40. letech minulého století. Tito pamětníci vesměs zažili konec Československé republiky, připojení Sudet k Říši a poválečný odsun německého obyvatelstva. Vzpomínají také na nesnadné začátky v nových působištích, setkávání někdejších krajanů a pozdější návraty do České Lípy. Vyprávění autor sepsal na základě osobních setkání nebo korespondence s respondenty, a jak uznává v závěru, orální historie má svá úskalí. Tím největším je pochopitelně její subjektivní ladění. Pamětníci jsou v pokročilém věku a část se vydání knihy nedožila, a tak jejich líčení mnohdy obsahuje příměs nostalgie, které je však zcela pochopitelná, protože nejstarší z nich, Ulf Wenzel, se narodil v roce 1925 a ostatní byli za války a těsně po ní dětmi nebo na prahu dospělosti. Subjektivita výpovědí se však zároveň řadí k nejsilnějším stránkám knihy a díky ní se Leipsche vyznačuje mimořádnou čtivostí. Vyprávění o školních docházce a prvních kamarádech je někdy takřka idylické, jenže ruku na srdce, kdo z nás nemá většinu svých nejranějších vzpomínek zalitých sluncem? Podněty k přemýšlení a náměty pro diskuse přicházejí v pasážích, které se dotknou postavení národnostních menšin v Československu a svodů henleinovského volání po spojení s Říší.

Osobně za nejzajímavější považuji vyprávění Helgy Wilms, jejíž rodinné peripetie by vydaly na román. Uveďme jen, že její otec Raimund Graf jako přesvědčený demokrat vytrvale varoval německé spoluobčany před Henleinem a nacisty a po záboru pohraničí uprchl do českého vnitrozemí. Teprve v květnu 1945 se vrátil domů, ale ani jeho antifašistická minulost nezabránila po několika týdnech vysídlení celé rodiny do Německa. Helga Wilms k tomu píše: „Staří henleinovci, které jsme z Lípy dobře znali, se teď mému otci posmívali: ‚No tak, pane Grafe, moc vám to paktování s Čechy nepomohlo, vidíte, nakonec vás taky vyhnali.‘ A tak k tomu všemu, co jsme prožívali, přibyl ještě výsměch. To jsou velice trpké vzpomínky.“ Totéž vyprávění však obsahuje i nejhumornější pasáže z celé knihy, například tu o výcviku dospívajících děvčat na sklonku války. „Ruská armáda už protáhla Slezskem a v Lípě bylo slyšet z dálky hřmění děl. A co v této chvíli napadlo ty šílené nacisty? Polovinu třídy zavřeli jako do kasáren do jakési budovy, dívky tam podřídili jednorukému válečnému invalidovi, která nás měl vyučovat sebeobraně. Musely jsme se učit střílet ze stoje, sedu a lehu, odjistit a zajistit granát a vykopat zákop. (…) Ke všem těm nesmyslům se přidalo ještě noční cvičení v přírodě. Tři skupiny se měly pomocí kompasu setkat na jednom určeném místě, dali nám nějaké matematické údaje či souřadnice jako 37 stupňů na sever, potom 26 na jih. Výsledkem bylo, že v lese bloudilo patnáct sedmnáctiletých děvčat, dvě našly nějaký dům.“

Je dobře, že naše město má konečně tuto knihu, a Tomáši Cidlinovi za to patří velký dík. Čtěte Leipsche bez předsudků jako historické svědectví o životě lidí, kteří před osmdesáti lety sice hovořili jinou mateřštinou, ale chodili po stejných ulicích jako vy. Koneckonců, všichni jsme Lípáci.

Michal Prokop

Tomáš Cidlina, Leipsche. 1. vydání. Voda na mlýn, 2022. 362 stran.