O 11. září 2001 jsme si povídali s Radkou Bauerovou, která již patnáctým rokem žije v USA a prožila útok na World Trade Center takříkajíc na vlastní kůži. Deset let od inkriminované události jsme českolipskou rodačku zkontaktovali, abychom jí položili několik otázek.
Jak bude USA vzpomínat po deseti letech na tragické 11. září?
V neděli bude celá Amerika vzpomínat na hrůzný teroristický útok, který se stal v New Yorku, Washingtonu a Pensylvánii před deseti lety. Stovky měst po celé Americe mají v plánu různé akce, při nichž mohou jejich občané hromadně vzpomínat a uctívat památku těch, kteří při útoku přisli o život. Největší shromáždění se očekává v dolním Manhattanu na místě bývalého Světového obchodního centra (WTC - World Trade Center), kde se každým rokem v září scházejí tisíce lidí. Letos budou smuteční oslavy obzvlášť masivní, uplynulo právě deset let od těchto útoků a památník obětí je již téměř dokončený. Po několika letech výběru nejlepšího řešení se město rozhodlo pro návrh Michaela Arada a Petera Walkera v podobě dvou bazénů s vodopády ve tvaru základů WTC pokrývající jeden celý akr. Tento pomník by měl být dokončený příštím rokem společně s knihovnou a muzeem, zahradami a věžemi nového Střediska světového obchodu. V nových budovách už mají pronajaté místo modní obchody a restaurace, které by sem měly vrátit život a zajistit tak opětovný přísun financí.
Jak tebe osobně zasáhly události 11. září 2001? Kde jsi přesně byla, když došlo k útokům?
Když jsem ráno 11. září 2001 odcházela do práce, zastihl mě telefonát od známého, který byl zaměstnán na stavbě nového mrakodrapu pár ulic od WTC. Sdělil mi, že právě pracoval na střeše a viděl, jak narazilo letadlo do jedné z věží WTC, a že bych měla zůstat doma a vyčkat. V té době jsem byla zaměstnána na Wall Street, dvě ulice od WTC. Bydlela jsem v New Jersey a moje zastávka metra byla právě dole ve věžích WTC.
Okamžitě jsem zapnula televizi a nemohla uvěřit svým očím, když se za zády televizního reportéra sesunula první věž jako krabička karet. Byl to šok. Ještě večer předtím jsme byli se známými na večeři v jedné z restaurací v přízemí WTC. Každé ráno jsem procházela těmi prostory na cestě do práce, často jsem tam nakupovala v obchodech. To všechno zmizelo za pár sekund.
Brzo poté, co se sesunula i druhá věž, začali v televizi hlásit, že bude potřeba spousta dárců krve. V té chvíli už nás bylo u mě v bytě přilepených k televizi asi deset, většina Evropanů z naší budovy. Nastoupili jsme do jednoho z autobusů, co nabíral lidi z ulice a vozil je do nejbližších nemocnic. Když jsme vystoupili, nahrnula se na nás celá armáda nemocničního personálu v domnění, že se jedná o autobus se zraněnými. Když se situace vyjasnila, byli jsme požádáni, abychom vyčkali, než se uvidí, kolik krve a jaký typ bude potřeba. Po několika hodinách čekání bylo bohužel jasné, že většina obětí krevní transfuzi potřebovat nebude, a poslali nás domů.
Jaká byla v New Yorku atmosféra po útocích?
Několik týdnů po útocích byl celý “downtown” uzavřený. Všude po Manhattanu byl cítit kouř a zvláštní zápach, který se ani po letech nedá zapomenout. V ulicích bylo ticho, žádní lidé, žádná auta. Všude vládl strach a smutek.
Po několika týdnech úklidu a oprav se pomalu začínaly otevírat kanceláře a burza. Má budova se znovu otevřela až po měsíci. Kvůli těsné blízkosti dvojčat jsme měli všechna okna vyražená tlakem z pádu budov a všechno pokryté několikacentimetrovou vrstvou popela.
Po otřepání se z prvního šoku bylo jasné, že New York už nebude nikdy stejný. Před útoky bylo město plné života, pozitivní energie, bezpečí a prosperity. To se velmi rychle změnilo na smutné a prázdné ulice. Nikomu se už nechtělo chodit do restaurací, barů nebo tancovat. Jak jsem již řekla, nad městem ležel mrak strachu a smutku.
Jak tato událost poznamenala tebe a tvé blízké?
Mnoho lidí také skončilo bez práce a nemohlo si dovolit chodit ven a utrácet, což se okamžitě odrazilo na zbrždění ekonomiky. Když, ještě před útoky, šli moji známí makléři po práci na skleničku oslavovat úspěšný den na burze, rozhazovali stodolarové bankovky kolem sebe bez jakýchkoli starostí, protože věděli, že další den bude pravděpodobně zrovna tak úspěšný. Teď byly bary a obchody prázdné, každý si šetřil své úspory na horší časy.
Víme, že nyní žiješ v Los Angeles. Mělo tvé přestěhování nějakou souvislost s útoky a další možnou hrozbou?
New York už nikdy nebude stejný. Jako kdyby rozjařené bezstarostné dítě bylo donuceno přes noc vyrůst a stát se ustaraným dospělým. I přes všeobecný smutek a občasný poplach, kdy jsme se museli evakuovat a opustit ostrov Manhattan, jsem se rozhodla zůstat. New York byl můj domov a neuměla jsem si představit žít někde jinde. I když jsem se po letech rozhodla přestěhovat do slunné Kalifornie kvůli krásné přírodě a mnohem lacinější univerzitě, New York navždy zůstane v mém srdci, a to i přes to, anebo možná právě proto, co jsme spolu prožili...
Jaká nálada převládá v Americe nyní, deset let po teroristických útocích?
Nynější nálada ve Státech je, myslím, daleko klidnější. Většina lidí má v tuto dobu spíše obavy ze současné ekonomické situace než z dalších teroristických útoků. Zvláště po smrti Usámy bin Ládina si někteří myslí, že dnům terorismu odzvonilo, i když většina z nás ví, že to bohužel tak jednoduché není.