Jiráskovo divadlo v České Lípě zase jednou mělo důvod, proč otevřít své brány. Přijel sem totiž soubor pražského Divadla Na zábradlí, který zde odehrál hru Cesta hořícího muže od současného amerického dramatika Kellyho McAllistera. V hlavní roli se představil Pavel Liška.
Sál Jiráskova divadla sice nebyl vyprodaný, ale i tak se zde sešla na Českou Lípu důstojná návštěva. Jednoaktová hra, která byla náplní večera, byla ponejvíce konverzační komedií z prostředí hotelu kdesi v poušti v Nevadě. Dva bratři Bobby a Marty se sem vypravili za poněkud neobvyklým účelem. Posledním přáním jejich umírajícího otce totiž bylo, aby jeho popel oba znesváření bratři odvezli na pouštní New Age festival nazvaný Burning Man, na jehož závěru každým rokem vznikne obrovská dřevěná socha, která je zde rituálně spálena. Socha představuje oltář, na který může každý položit to, čím nechce být pronásledován v příštím roce. Právě zde měl spočinout popel otce obou sourozenců. Právě na této cestě měli tolik rozdílní bratři znovu najít společnou řeč. Vše se ale nakonec odehrálo tak trochu jinak...
O hře samotné a také o hereckém životě jsme si po představení povídali s představitelem hlavní role Pavlem Liškou.
Proč jste se vlastně v divadle na Zábradlí pustili právě do Cesty hořícího muže Kellyho McAllistera?
No to je otázka spíše na dramaturgii divadla. Já si myslím, že u nás v divadle se hodně experimentuje a hledají se nové texty a vůbec nové přístupy, jak dělat divadlo po svém a jinak. Občas se ale musí dávat také taková sázka na jistotu a do této kategorie asi spadá i tento kus, který, si myslím, není moc náročný.
Kelly McAllister patří ve Spojených státech k poměrně známým a oceňovaným autorům, našim divákům bude jeho jméno asi méně známé. Jak byste popsal jeho dramatický rukopis?
Já McAllistera asi nemůžu moc hodnotit, protože jsem se setkal pouze s jednou hrou, která je navíc přeložená, ale myslím si, že jeho jazyk je poměrně jednoduchý, osou textu jsou takové konverzačky, které nejsou až tak složité. Ale je pravdou, že napsat dobrou konverzačku je také kumšt, čili se mu to asi daří.
S Igorem Chmelou hrajete dva znesvářené a docela odlišné bratry, v civilu mezi vámi taková řevnivost asi není, nebo ano?
Jsme samozřejmě kolegové a kamarádi a oba, a já vůbec, máme štěstí na soubory. Pro mě bylo první HaDivadlo, teď je to Divadlo Na zábradlí a tam jsou velmi dobří lidé. Jsme takové malé divadlo a máme se všemi dobré vztahy.
Jak vám osobně sedí role lehce nezodpovědného Bobbyho, jehož nehoda (Bobby nedopatřením nedopalkem jointa zapálí auto) přeruší plán odvézt ostatky otce na festival Burning Man. Je vám nějak blízký? Hraje se vám dobře?
Některá slovíčka v roli jsem si musel vyměnit, protože Bobby ve hře mluví velmi rychle a hra má velký spád. Já jsem ale herec, který mluví docela špatně, něco se mi i špatně vyslovovalo, tak jsem si to musel upravit. Jinak ale období, které Bobby prožívá, mám také za sebou, takže i já mám skrze takové své osobní lemplovství a takové ty postpuberty z čeho čerpat. Bobby není komplikovaná povaha, komplikovaný je spíše vztah dvou bratrů. My jsme ale oba celou dobu na jevišti a ten oblouk nebo cesta, po které se k sobě oba bratři zpátky dostanou, je zde naznačená.
Dotknul jste se svého působení v brněnském HaDivadle. Když jsem žil v Brně, tak jsem měl pocit, jakoby si vás jistá generace Brňáků i adoptovala za svého. Jak vy sám na svá studia na JAMU a na působení v HaDivadle vzpomínáte?
Spíše bych řekl, že Brno jsem si vzal za svoje já, než Brno mě. Pro mě to byly vůbec nejkrásnější roky u divadla a to včetně studií. My jsme byli a jsme se svým ročníkem parta, založili jsme spolu autorské divadlo, s Pepíkem Poláškem, Tomášem Matonohou a Markem Danielem, a dodneška máme stejný humor a stejné nazírání. I když jsme teď vlastně každý někde jinde, tak naše autorské divadlo Komediograf stále funguje. Já sám se považuji za Brňáka, který je z Liberce a žije v Praze.
Abychom nezůstali pouze u divadla, vy jste ztvárnil celou řadu výrazných filmových rolí. Na kterou z nich obzvláště rád vzpomínáte nebo vám nějak přirostla k srdci?
Vždy je mi nejbližší ta role, kterou se zrovna zabývám. Ale asi nejkrásnější pro mě bylo setkání se Sašou Gedeonem. Byl to opravdu výjimečný scénář i film (Návrat idiota). Pro mě to navíc bylo všechno poprvé. Samozřejmě potom rád vzpomínám na spolupráci s Bohdanem Slámou.
Bohdana Slámy jsem se chtěl také dotknout. Trilogii Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel jsem vnímal velice silně. Dokonce mi přišlo, že každý z těch snímků je vždy ještě o něco závažnější, než ten předchozí. Kdyby byla možnost, že by se z trilogie mohla stát tetralogie, šel byste do toho?
Tetralogie to určitě nebude, protože si myslím, že toto je již uzavřené. Pokud by byla nějaká další spolupráce s Bohdanem, tak bych byl velmi rád, protože jsme kamarádi a myslím si, že si velmi dobře rozumíme při práci. Pro mě byla práce s ním nejvíce tvůrčí. Byl jsem u všeho a nebyl jsem tam jenom jako herec, ale i jako Bohdanův kolega, což pro mě bylo dobrodružné a krásné. Dělali jsme spolu ale tři filmy a teď je třeba si od sebe odpočinout a být si vzácní. Tak jsme to cítili i po natáčení Venkovského učitele. Bohdan teď na jaře bude natáčet nový film, myslím si, že se to jmenuje Ptáček letí. Já jsem ten scénář četl a je velmi krásný a já v tom nehraji.
Možná, že to je dobře i pro diváka, aby si vás a Bohdana Slámu nezafixoval jako značku nebo jako uměleckou dvojici?
Já si myslím, že je to dobře pro všechny.
Ve hře Hrdý Budžes Helenka Součková, jejíž rodiče pracovali v divadle, jásala nad tím, že se jede s divadlem na zájezd. Jak to s tím máte vy, baví vás stále objíždět divadelní sály České republiky?
Musím říci, že jsem spíše nerad, už si někdy přijdu tak trochu starý. Na zájezdy se proto nějak zvláště netěším, protože se tím zpravidla ztratí celý den. Zase ta práce je taková, že jakmile člověk vstoupí na jeviště, tak na vše zapomene a hraní ho zase začne těšit. V tomto je to tedy zdravé. Práce herce musí pořád bavit a přinášet krásu a ne otravu. Každopádně nad vidinou daleké cesty kamsi na divadelní zájezd nějak zvlášť nejásám, ale kdybych to nechtěl dělat, tak bych to nedělal, protože jsem svobodný člověk.
