Najednou se zavlní závěs mezi dveřmi. Nechala jsem otevřené dveře na terasu, prolétlo mi hlavou. A kluci to být nemohou, jeden je kdesi na tuc tuc párty přes noc a druhý v Nedamově na jazzu. V tom vstoupil do místnosti ON. Vychrtlý, černý a příšerně umňoukaný. Cizí kotě, které prostě přišlo, neuvěřitelně hlasitě mňoukalo, vyžadovalo pozornost a chtělo se mazlit. Jak skončila detektivka nevím. Náhle procitnuvší manžel mi doporučil, abych našemu hostu dala něco k jídlu. Než jsem kotěti otevřela kočičí konzervu, stačilo už použít toaletu našich dvou stávajících koček. Ocenila jsem, jak je bystrý a čistotný.
Ráno jsem si Mikiho (nebo Tadeáše nebo Johana, ještě nevíme), pozorně prohlédla. Má protáhlou štíhlou hlavu, velké uši, smaragdové oči, srst černou jako uhel a dlouhý ocas. Až ho vykrmíme, bude mít i atletické tělo. Syn na jeho adresu poznamenal, jestli není křížený s nějakou „značkovou“ kočkou. Po delším studiu jeho fyziognomie jsme usoudili, že to bude „určitě“ orientální krátkosrstá kočka, neboť přesně takovou jsme našli v knize o kočkách.
A nyní můj postřeh. Není to poprvé, co u nás zůstala nějaká kočka. Jedna k nám přišla jenom na jednu noc a máme ji už pět let. Stává se to obvykle ke konci prázdnin, kdy se děti či dospělí zbavují zvířat, která si přivezli od babiček z venkova. V poměrně krátkém čase totiž zjistí, že to není hračka, že se o „to“ někdo musí starat. A tak je nejjednodušší „to“ prostě vyhodit či vypustit ven. Ať se zvířátko o sebe postará samo, mě to už nebaví.
Tohle kotě bylo evidentně zvyklé pouze na byt. Je čistotné, nebojácné, nesmírně mazlivé a vůbec nemá potřebu vycházet na zahradu, ač jsou dveře ven stále otevřeny. Pokud se o kocourka nikdo nepřihlásí, pravděpodobně u nás zůstane.
To je on, vetřelec jeden!
Je to možná hloupé hovořit o tom v této souvislosti, ale stále slyšíme mluvit o zodpovědnosti. Neměli bychom se zamyslet nad zodpovědností i ve vztahu ke zvířatům, a to nejen ke kočkám?