47/2019

Verze pro tisk |

Naše netradiční Vánoce odstartovala loňská bojovka, kterou mi pod stromeček nadělili synové.

Na papíře jsem měl šifru. Vyluštěné souřadnice mě zavedly do českolipského parku. Na místě jsem našel keš, ve které byl vzkaz, že mě během roku vezmou někam letadlem na výlet. Podle mého výběru a v rozumné ceně.

Nějak se nám však během roku nedařilo najít vhodný termín. Vždy jsme něco vybrali, ale aspoň jeden z pracovních důvodů nemohl. Až nám vyšlo, že první termín, který máme volno všichni tři, připadá na Štědrý den. A tak jsem koupil letenku i manželce a udělali jsme si vánoční výlet do Kyjeva.

Když jsme v autě dělali tradiční top ten z cest, aspoň pro mě byl na prvním místě prožitek z toho, že jsme jako rodina zase jednou byli tak intenzivně spolu.

Ve výsledku bylo ale úlevné i to, vypadnout z toho vánočního běsnění. Neřešit desítky reklam, které mě do poslední chvíle bombardovaly otázkou, jestli mi ještě nějaký dárek nechybí. Jasně, jsme ateisti, mohli jsme si to dovolit. Chápu, že pro někoho jsou Vánoce symbolem i jiných věcí, než hromady dárků. Ale té atmosféry jsem si dosyta užil ve škole.

Dobrou volbou byl i Kyjev, v němž byly obyčejné pracovní dny. Vánoční trhy sice již započaly, ale žádné davy se na ně nevalily. Navíc ukrajinské Vánoce nejsou tolik zkomercionalizované jako u nás a do naší podoby je tlačí spíše západní výrobci cukrovinek a nápojů.

Letěli jsme z Pardubic. Parkování je zde zadarmo, od parkoviště je to k terminálu dvě stě metrů. Na Štědrý den letělo jen jedno letadlo, v něm jsme byli zřejmě jediní Češi a let trval méně než hodinu a půl.

Ubytovali jsme se přes Airbnb ve starém cihlovém domě kousek od centra a k dopravě po městě jsme používali takřka výhradně Uber. Ukrajinci jsou podnikaví a váží si každé vydělané koruny, teda hřivny. Sdílená ekonomika zde frčí ve všech podobách. Horší je to se státními institucemi. Na muzeích cedule jako kráva, že se dá platit kartou, ale tradiční odpovědí je: Nerabotaet. Odpověď je navíc doprovázena nezájmem situaci řešit. Postsovětské móresy nemizí. Na nepracující terminál se vymlouvá i personál v restauracích, ale tam jde spíše o snahu vymámit nějaké dýško.

Co se týká památek, jsou v Kyjevě dvě zařazené na seznam UNESCO. Jednou je rozsáhlý klášterní komplex nazvaný Kyjevskopečerská lávra, druhou Katedrála svaté Sofie. Pro kluky byla ale hlavním cílem Rodina Mat. Šedesát dva metrů vysoká socha, v jejímž podstavci se skrývá nová expozice války na východě Ukrajiny (protivníci jsou nazývání jako ruští teroristé) a stará expozice druhé světové války. Oboje je velmi působivé a člověk si dělá obrázek o tom, jak sami sebe Ukrajinci vnímají. 

Cestou od kláštera nás zajímalo Muzeum hladomoru, ale to bylo zavřené, okolí se masivně rekonstruuje s celým nábřežím Dněpru.

Čas jsme také chtěli věnovat nákupům, úplně s prázdnou jsme po návštěvách jezdit nechtěli. Vlezli jsme do dvou obrovských obchodních domů. Ceny v nich ale vůbec nekopírovaly ukrajinské (a v podstatě ani naše) platy. Počet prodavačů několikanásobně převyšoval počet nakupujících. Představte si třeba libereckou Nisu v předvánoční době, jak slouží jen horním deseti, nebo možná jen třem, tisícům obyvatel. Skutečný život se v Kyjevě odehrává v podzemí. Levné jídelny, kavárny, holičství, krámky se spotřebním zbožím, potravinami i suvenýry. Systém podchodů, stanic metra, bývalých krytů je využit do posledního čtverečného metru. Skutečný metrograd.

Z Českolipska nás zastihly dvě zprávy. I do zahraničního tisku se dostal vánoční kapr, který vytrestal nepozornou řidičku.   

I mně pípla na mobilu zpráva od Ludvíka Hesse, že v českolipském babyboxu bylo nalezeno další dítě. A jak už to bývá, Českolipsko musí být výjimečné. Takto vypadala původní zpráva, kterou začaly okamžitě šířit všechna média: „Stalo se v předpokládané období - 27. prosince v 17:45, alespoň je jsem ten den předpokládal. Teď byste jistě chtěli vědět, kdy očekávám dvoustovku..?!

Zdeněk Juřica povídá po telefonu: Je to dělník! Jenže pan primář Josef Gut zklamal všechny naše iluze, že máme nejstaršího chlapa v babyboxu, tedy staršího než legendárního Karla Spěváčka odloženého v Pelhřimově, který už chodil. Tentokrát zatím leze, a tak pediatr odhadl věk na devět měsíců, sdělil mi ředitel nemocnice Pavel Marek. Pojmenoval jsem klučíka Vojtěch a mám k tomu své důvody. Vzpomeňme skromného pražského dárce Vojtěcha Nováka, majitele obchodu Květiny Novák, který svoji hlavu podniku Lenku Barákovou pověří obdarováním spolku Babybox vždy, když je nejhůř.

Vojta je zcela zdravý, měl modré džíny a červený svetr na prsou s obrázkem, na hlavě teplou modrou čepici přivázanou pod bradou tkanicemi. Na fotce z babyboxu se tvářil přívětivě, žádná panika. Po levici si nesl do světa složku papírů v igelitových deskách. Zase přidělá práci úředníkům.

Letošní 19. nechtěné děťátko je druhým českolipským, obě  z roku 2019. Holek je tuším celkem 111, kolik je kluků..?

Ať žije Vojtěch Českolipský! Ať žije Vojta Novák, majitel Květiny Novák. Ať žije dvoustovka, jejíž jméno je dávno zabukované! Mužské i ženské!

Babydědek Lu“

Nahoru