Již dvacet let je na sloupském hradě butik uznávané textilní výtvarnice paní Kateřiny Kočkové, která je členkou Unie výtvarných umělců ČR. Paní Kočková je z Prahy, nicméně mnoho času tráví u nás na Novoborsku.
Povězte nám, prosím, něco o své babičce. Vím, že hrála ve Vašem životě důležitou roli a bez ní byste se asi ve Sloupu možná nikdy neocitla.
Moje babička pocházela z Prahy, kde žila do roku 1951 než koupila chalupu v Janově. Oba moji rodiče byli za války vězněni v koncentračních táborech a já jsem v důsledku toho trpěla křivicí. Babička, aby mne zdravou stravou vyléčila, začala podle knihy Dobrá hospodyňka pěstovat zeleninu a ovoce, chovala ovce, kozy, králíky, husy a slepice. Bydlela jsem tehdy u ní a chodila do sloupské mateřské školky. Díky jejímu odhodlání a péči se jí skutečně podařilo mě vyléčit. Do školy jsem potom chodila už v Praze, ale všechny prázdniny a mnoho víkendů jsem trávila u své babičky v Janově.
Odrazil se osud Vašich rodičů vězněných v koncentračním táboře nějak i ve Vašem osobním životě?
Ano. Ve svém volném čase pracuji v IRK (Mezinárodní komitét pro koncentrační tábor Ravensbrück), kde zastupuji ČR. Jsem v podstatě tiskovou mluvčí SOPVP (Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých), tedy na mezinárodních setkáních informuji o činnosti Sdružení a zároveň se starám o některé aktivity - letos jsem se při dni výročí osvobození Osvětimi zúčastnila mše za rómské oběti (moc se neví o tom, ale jedna třetina obětí z Osvětimi byli Rómové). Nyní zajišťuji pamětní desku Kafkovy přítelkyně a překladatelky Mileny Jesenské, která v koncentračním táboře Ravensbrücku zemřela.
Mohla byste nám přiblížit, jak vypadá Vaše práce textilní výtvarnice?
Moje práce spočívá jednak v barvení hotových výrobků (trik, šál, šatů...), jednak v tom, že oděv navrhnu, ušiji nebo dám ušít a pak obarvím. Také vyrábím rozměrné svetry a drobnosti, kterými lze oděv doplnit, jako jsou třeba tašky a bižuterie. Snažila jsem se mít 2-3 výstavy ročně, abych vytvářela i věci vyloženě modelové.
Kde všude se s Vaší prací můžeme setkat?
Nejblíže se s ní můžete setkat v Infocentru v Novém Boru, pro které barvím trika, dále v Infocentru v Srbské Kamenici, v Borůvce na pražském Vyšehradě, v Galerii v síti v Brně a nově na Korfu. Dříve jsem jezdila i na jarmarky, ale hodně jsem je omezila, je to dost vyčerpávající. Letos se chystám na Krajkářské trhy v Praze.
Můžete nám představit svá hejblata a čepičky antidepresivky?
Hejblata jsem dělala, když byly moje děti malé. Měla bych se k nim vrátit kvůli mým pěti vnoučatům. Jsou to plošné hračky, které pohybují např. nohama po zatahání za provázek. Je to trochu jiná technika, dělala jsem je v době, kdy jsem se zabývala kolážemi (jedna z nich je v Muzeu Naivního umění v Paříži). Antidepresivní čepice jsou vlastně denní forma noční čepice, jsou hodně barevné, vypadají trochu šaškovsky a každý, kdo vás v ní potká, se na Vás usměje a tím se připravíte o depresi.
Jaké výrobky tvoříte úplně nejraději?
Když přemůžu lenost, tak všechny. Volná noha má výhodu svobodné volby.
Jaké je Vaše nejoblíbenější místo ve Sloupu a co nejraději děláte ve svém volném čase?
Srdeční záležitostí ve Sloupu je pro mne sloupský hrad. Tam jsem kdysi provázela, pak tam provázeli moji synové a já tam nyní provozuji krámek. Co se týče volného času, ten nejradši trávím se svými vnoučaty.
Butik na hradě Sloup je o letních prázdninách otevřen každý den mimo pondělků. Můžete si v něm zakoupit např. trika, šály, šaty, haleny, sukně, ponča i ubrusy (na nichž, jak paní Kočková sama říká: „ani Sherlock nepozná, co jste včera večeřeli“).